V úvodním pořadu nejprve uvidíme, jak byly prameny řeky zachyceny na nejrůznějších historických fotografiích a filmových záběrech, a pak se vydáme přes Kvildu, Borová Lada a Horní Vltavici do Lenory, kde s kamerou usedneme do kanoe a proplujeme romantický úsek Teplé Vltavy mezi Soumarským mostem a Mrtvým luhem až k soutoku se Studenou Vltavou.
Vltava má dva prameny a v druhém dílu cyklu budeme sledovat její druhý zdroj. Studená Vltava vyvěrá na svahu hory Haidel v Bavorsku a nese název Altwasser. Asi po osmi kilometrech potůček překračuje státní hranici a pod jménem Studená Vltava pokračuje na našem území. Od soutoku Teplé a Studené Vltavy v Mrtvém luhu se řeka jmenuje už jenom Vltava. Mrtvý luh je rozsáhlé údolní rašeliniště velké asi 300 hektarů. Rozkládá se jižně od Volar a je součástí Šumavského národního parku. Tradiční start vodáků je v Lenoře, kterou navštívíme. Řeka na svém začátku tvoří meandry, a proto byl v minulém století vybudován Schwarzenberský kanál pro dopravu dřeva. Technickou zajímavostí je tzv. „Želnavský smyk“, čtyři kilometry dlouhé dřevěné koryto, do nějž se z kanálu napouštěla voda a v němž se plavily kmeny do Nové Pece. Zařízení fungovalo až do roku 1966.
Zatímco první dva díly cyklu o Vltavě mapovaly její prameny v krajině, která je chráněným územím a zas tak mnoho se nezměnila, třetí díl cyklu již nabývá na dramatičnosti: ocitáme se totiž na počátku rozsáhlého území, které zmizelo pod hladinou vodní nádrže Lipno. A je opravdu co srovnávat. Rovněž je důležité si připomenout, že lipenská přehradní nádrž měla více než vodohospodářský a energetický význam strategický: umělé jezero totiž kopíruje státní hranici a jeho pravý břeh byl po desetiletí nepřístupný. Směli do něj pouze pohraničníci.
Výstavba mohutného vodního díla Lipno trvala devět let - od geologických výzkumů po napuštění vodou. Postup stavby zachytil Eman Kaněra v časosběrném dokumentu z r. 1962 Lidé nad Čertovou stěnou. Pořad obsahuje i další dokumenty o tom, jak krajina mizela pod vodou.
Stavba přehrady Lipno i ve filmových týdenících. Filmaři se o stavbu lipenské přehradní nádrže živě zajímali. Filmové týdeníky průběžně zachycovaly postup prací. Elektrárna je totiž technický unikát, nachází se hluboko pod zemí a využívá energie padající vody. Roku 1958 se Lipno začalo napouštět a bylo nutné postavit nové silnice i železniční trať. Napuštěné jezero přilákalo tisíce rekreantů, kolem Lipna začaly růst chaty jako houby po dešti. Sedm let po napuštění přehrady, tj. roku 1965 natočila režisérka Olga Růžičková dokument o důsledcích tak mohutného zásahu do přírody. Slovo ekologie tehdy ještě nebylo známé, ale její film je první ekologické zamyšlení nad Lipnem.
Televizní snímky ze stavby lipenské přehrady - Sv. Prokop - Loučovice. Jsme stále ještě na lipenské přehradě. Vodní dílo sledovala i Československá televize a v tomto dílu uvidíme dochované zpravodajské snímky ČST, které zaznamenaly napouštění přehrady. Ale také třeba rybářské přebory a Lipno v zimě. Obrovská ledová plocha umožňovala daleké vyjížďky na bruslích. Lipno od počátku lákalo sportovce. Na amatérských filmech se např. dochovaly první vodácké pokusy projet na kanoích prázdné říční koryto pod přehradou plné balvanů.
Sedmý díl historie Vltavy je věnován Čertovým proudům. Řeka, jak už víme z minulých pokračování, mizí z Lipenské přehradní nádrže v podzemní elektrárně a do svého koryta se vlije až před Vyšším Brodem. Pod přehradou je prázdné koryto plné balvanů. Čertovy proudy mohli sjíždět jen zkušení vodáci a od roku 1958 je pro sportovní klání nutné vypouštět vodu a dávat přitom bedlivý pozor, aby voda nezaplavila Vyšší Brod. V pořadu uvidíme nejstarší sportovní dokumenty z let 1958–59 a také poslední povodeň v Loučovicích roku 1954. Dalším povodním už zabránila přehrada.
Film "V Čertových proudech" (1959) + vodácké šoty z filmových týdeníků 1961 a 1962. I tentokrát se budeme pohybovat v krátkém úseku mezi Lipnem a Loučovicemi, kde se od konce padesátých let pořádají atraktivní a náročné závody ve slalomu a ve sjezdu. Uvidíme dokumentární film o Mistrovství republiky 1959 a reportáže Československého filmového týdeníku z dalších závodů v letech 1961 a 1962. Aby se kanoe a kajaky mohly utkat s Čertovými proudy, muselo se z přehrady vypouštět 35 kubíků vody za vteřinu, protože Vltava v tomto úseku mizí v podzemní elektrárně. Tato trať je považována za jednu z nejnebezpečnějších v Evropě, a tak není divu, že ne všechny lodě dorazily k cíli. A že se mezi tehdejšími závodník vyskytují jména Hilgert a Pollert, jistě není náhoda.
V tomto dílu ještě setrváme pod Lipnem. Roku 1967 se zde konalo X. mistrovství světa ve vodním slalomu. Zlatou medaili získala Ludmila Polesná a vrcholným výkonem byla jízda našich nových mistrů světa Valenty a Stacha. Kromě šotů pro filmové týdeníky při té příležitosti vznikl i dokumentární film. Známý sportovní režisér a kameraman Karel Novák pojal svou reportáž „Setkání na peřejích“ netradičně: celá jedna sekvence před samotným závodem je věnována pohledům do tváří jednotlivých sportovců, v nichž se zračí vrcholící napětí.
V desátém dílu vltavského cyklus se dostáváme do klidnějších vod. Budeme se pohybovat v úseku mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem, kde se podíváme na Spirovu elektrárnu. Loučovice byly vodním dílem uchráněny častých záplav. Vyšší Brod je proslulý svým klášterem, jenž patří k nejstarším střediskům šíření křesťanství a vzdělanosti na území Čech.
V 11. dílu vltavského cyklu se budeme plavit po úseku Vyšší Brod - Rožmberk a sledovat proměny řeky i krajiny, jak je zachytily filmové kamery v průběhu věků. V těchto místech je plno jezů neboli šlajsen a projíždět jimi bylo vždycky velké dobrodružství jak pro vodáky, tak samozřejmě už dávno před nimi pro voraře.
K Vltavě neodmyslitelně patří vory a voraři. Ve 12. dílu vltavského cyklu je konečně spatříme. Československá televize natočila v roce 1966 reportáž o plavbě posledního voru. Třítabulový vor postavili slavní voraři bratři Sypalové (byli tehdy čtyři) a televizní štáb na něm svezli z Vyššího Brodu do Rožmberka. Ovšem pozdější zkoumání Karla Čáslavského ukázalo, že tato plavba voru po Vltavě – tehdy patrně zamýšlená jako poslední – poslední rozhodně nebyla.
V místopisu Vltavy zakroužíme nad Rožmberkem a z památek kolem řeky spatříme např. tamní židovský hřbitov z roku 1883 a gotický kostelík sv. Jana Křtitele v Zátoni. Známým městem na řece je Větřní, kde se již v 19. století vyráběl papír a sulfitová buničina. Profesionálové i amatéři zachytili svými kamerami průmyslovou činnost – proměny továrny, výstavbu obchvatného kanálu kolem Českého Krumlova a biologickou čističku vody, která prošla papírnou ve Větřní a dlouhá desetiletí kazila krumlovský vzduch i pohled na řeku.
Jednou z perel mezi českými městy je Český Krumlov. Hrádek na ostrohu nad řekou založili Vítkovci v polovině 13. století a první zmínky o městě jsou z roku 1274. Krumlovem proplujeme několikrát, neboť průjezd městem po vodě byl často filmován, mj. i na posledním voru v roce 1971. Další významnou památkou na Vltavě je klášter Zlatá Koruna, založený Přemyslem Otakarem II. roku 1263 a zrušený Josefem II. v roce 1785. I ten uvidíme v proměnách času.
Televizní dokument o plavbě voru, která se uskutečnila v roce 1971. V červenci 1971 se konala poslední plavba a režisér Tomáš Kulík o ní natočil hodinový dokument. O praktickou dopravu dřeva nešlo, vor se stavěl hlavně pro filmovou kameru. Podstatné z filmu uvidíme na tři pokračování. V tomto dílu seznámí Karel Čáslavský diváky se stavbou voru ve Vyšším Brodě. Práce řídil devětašedesátiletý vltavský veterán Josef Sypal. Nejmladšímu plavci bylo tehdy 56 let, ostatní byli v důchodovém věku. Sestavit „pramen“ z jednotlivých „tabulí“ vyžaduje velkou zručnost a zkušenost. Plavci použili jenom to, co dal les, na celém voru není jediný hřebík nebo drát.
9. července 1971 se za úsvitu zvedla stavidla přehrady Lipno II a stovky kubíků vody začaly zaplňovat prázdní řečitě. V sedm hodin plavci a televizní štáb vyrazili. Na březích a mostech stálo mnoho zvědavců, kteří si nechtěli nechat uniknout poslední plavbu. Staří plavci zdolali několik propustí neboli šlajsen, poradili si s mělčinou a slavnostně projeli Českým Krumlovem. Za městem v zatáčce narazili do skály a vor se vážně poškodil, ale nebyl to ještě definitivní konec plavby. Ten uvidíme až v příštím díle.
Konec posledního voru byl dramatický a předčasný. Dřevo se totiž po řece neplavilo už dvacet let, řečiště se změnilo a stavební zásahy znamenaly nové překážky v cestě. Ale to Jiřinu Bohdalovou ani Zdeňka Podskalského neodradilo od svezení. Pro plavce i hosty bylo nachystáno překvapení: na mostě v Boršově tak jako kdysi čekal hostinský Růžička, aby po provaze sputil na vor košík s pivem a buřty. Ale nedočkal se. Vor opět havaroval a říční správa další plavbu zakázala z bezpečnostní důvodů.
Barevný amatérský film o plavbě "posledního voru" T. Hrabánka. Minule jsme se definitivně rozloučili s romantikou vorů a vorařů a budeme se podrobněji zabývat úsekem Vltavy mezi Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi.
V devatenáctém dílu prozkoumáme poměrně nedotčený úsek Vltavy mezi Dívčím Kamenem a Českými Budějovicemi. Dívčí Kámen neboli Maidštejn je už ruina. Hrad založili Rožmberkové r. 1349, ale obývali jej pouze necelá dvě století. V nedalekém Zátkově mlýně zřídili bratří Zátkové už r. 1884 první strojovou výrobu těstovin v Rakousku-Uhersku. V Budějovicích většina vodáků končí. Kdo chce pokračovat, musí zdolat moderní Trilčův jez s retardérovou propustí a ještě několik dalších překážek při průjezdu městem.
Jako v každém velkém městě je i v Českých Budějovicích řeka regulovaná a není snadné jimi proplout. Kdo zdolá překážky, je pár kilometrů za městem odměněn pohledem na zámek Hluboká. Patří k našim nejkrásnějším, nejnavštěvovanějším a tím pádem i k nejfilmovanějším zámkům. Hluboká posloužila jako exteriér mnoha českým filmovým a televizním pohádkám, ale natočili si ji v průběhu věků také mnozí turisté a dokumentaristé.
Film "Život řeky" (1983) o zčásti zmizelé plavecké obci Purkarec a zatopených osadách Jaroslavice a Buzkov. Mezi Hlubokou a Týnem nad Vltavou stávala plavecká a vorařská obec Purkarec. Pár domů z ní zůstalo, zatímco nedaleké Hněvkovice, Buzkovice i s mlýnem a Jaroslavice zmizely pod vodou celé. Jmenované obce byly zatopeny poměrně nedávno. V roce 1983 je zalila voda z hněvkovické nádrže, která vznikla proto, aby jaderná elektrárna Temelín měla dostatek chladicí vody. Krátce předtím vznikl krátký film Život řeky, jenž zachytil Vltavu v úseku od Purkarce k soutoku s Lužnicí.
Ve 22. dílu Vltavy v obrazech se ještě jednou vrátíme do vorařské obce Purkarec. Na starou slávu zavzpomíná pan Kříž a zúčastníme se výročních oslav spolku Vltavan. A především uvidíme unikátní snímky z likvidace pravého břehu, zánik starého mlýna a dalších domů, které charkaterizovaly obec. To vše padlo za oběť vodní nádrži Hněvkovice, vybudované počátkem osmdesátých let pro potřeby jaderné elektrárny Temelín. Mnohé z těchto proměn zachytil svou kamerou Viktor Maurer.
V dalším dílu vltavského cyklu navštívíme několik lokalit před Týnem nad Vltavou, které zatopily přehrady Hněvkovice a Kořensko. Jsou to např. Pardovice, Buzkov, Jaroslavice, Břehy a několik mlýnů. Městské museum v Týnu nad Vltavou má expozici vorařství a v ní se dovídáme o další "poslední" voroplavbě. Ta týnská se konala 3. května 1981 a vor postavil Josef Hus se svými syny a bratrem a za pomoci pana Landíka. Vor měl být posléze uchován jako technická památka. Proto byl vytažen na břeh, impregnován, ale předpokládaných čtyřicet let bohužel nevydržel.
Pět kilometrů od Týna nad Vltavou leží Temelín. Atomová elektrárna má velkou spotřebu vody na chlazení reaktorů, a tak pro její stabilní přísun byly vybudovány přehradní nádrže Hněvkovice a Kořensko, které zvedly hladinu Vltavy o sedmnáct a půl metru. O stavbě tohoto vodního komplexu byl natočen dokument (dokončen 1990), který zachycuje, jak pod vodou mizí obce a známá místa z minulého dílu, prakticky celý úsek Vltavy od Hluboké do Týna.
Opouštíme Týn nad Vltavou a vydáváme se směrem ke Kořensku, kde až do roku 1960 na levém břehu klapal mlýn. Jak vypadal, o tom se můžeme přesvědčit na celé řadě fotografií. Film zachytil až jeho trosky.Na filmových záběrech se podíváme na hemžení vodáků v oblíbené kořenské šlajsně a pak už nás čekají pohledy na vodní dílo Kořensko. Pod jeho hrází začíná už dlouhé, široké a hluboké orlické jezero, na kterém se bude odehrávat nejméně patnáct dalších pokračování cyklu.
V dalším pokračování cyklu nás čeká seznámení s dalším, několik kilometrů dlouhým úsekem řeky. Nejprve se několika nově objevenými záběry vodáků a vorů vrátíme k mlýnu v Kořensku, pak proplujeme Újezdem, kde byla starodávná hospoda U Hrdličků. Další zastavení bude v plavecké obci Hladná, citelně postižené vzedmutou hladinou orlického jezera. Cílem etapy bude Nový Mlýn, kde stávala na pohled pěkná elektrárna a hlavně dlouhá retardérová propusť. Atraktivní záběry vodáků v této propusti, posbírané z různých filmů a z různých dob, toto pokračování "Vltavy" zakončí.
27. díl Vltavy pokračuje v mapování úseku Nový Mlýn - Podolsko, kde stávaly dva mosty. A také několik mlýnů. Na nejrůznějších dochovaných záznamech uvidíme bývalou řeku, protože toto místo se již nachází pod vzdutím orlické přehrady. Na veškerá stavení z Rejsíkova, Horního Lipovska, Dolního Kotánku, Drasáku a dalších osad nám jako vzpomínka zůstaly jen fotografie a občas i nějaký ten film...
Stavba nového betonového mostu a později rozebírání a stěhování historického řetězového mostu. V minulém pořadu jsme dospěli do Podolska, kde se zdržíme i tentokrát. Dnes z celé osady v údolí Vltavy mezi Podolím a Temešvárem zůstal zachován jen mohutný silniční most, který byl kdysi největší v Evropě. Byl postaven v těsné blízkosti historického řetězového mostu, který dal stavitel Lanna vybudovat v letech 1847-1848. Téměř dvacet let stály oba mosty - vzhledem trpaslík a obr - svorně vedle sebe. Před napuštěním orlické přehrady by starý most pečlivě rozebrán a později znovu postaven na Lužnici. V pořadu o podolských mostech budou uvedeny dosud neznámé filmové materiály za stavby nového mostu i posledních dnů mostu starého, který stál v Podolsku 112 let.
I tentokrát setrváme v Podolsku, v místech, kde stával Honsův mlýn. V jeho blízkosti byl jez a vorová propusť, která až do r. 1960 bývala eldorádem vodáků. V pořadu se objeví dokumentární snímky ze slavných vodáckých maratonů z Českých Budějovic do Prahy a především ze slalomů, které se pod podolskou šlajsnou pravidelně konaly. V závěru pořadu opustíme Podolsko a vydáme se dál - směrem k Červené nad Vltavou.
Několikrát jsme si ukázali, jaké důsledky měla výstavba přehrady na řeku a život kolem ní. Je tedy nejvyšší čas připomenout si příčinu - samotnou přehradu a historii její stavby. Z několika filmů na toto téma jsme vybrali dokument režisérky Olgy Růžičkové "Vodní dílo Orlík" z r. 1967. Tento film asi mnoho diváků nezná, protože nebyl určen pro kina, ale pro potřeby Výzkumného ústavu vodohospodářského.
V 31. dílu Vltavy v obrazech si opět trochu zasportujeme. Populární vodácký maraton České Budějovice - Praha se jel celkem sedmadvacetkrát - než se mu postavily do cesty přehrady. Nejslavnější byl pětadvacátý ročník 1957, o kterém byl natočen režisérem Václavem Haplem dokumentární film. Ten dnes uvidíme.
Jílovec, Křenek, Saník - tyto názvy zmizelých obcí něco říkají už jen hodně starým pamětníkům. Známější je Červená nad Vltavou, ze které zbylo aspoň nádraží, neboť bylo na kopci. Červená se táhla podél Vltavy asi tři kilometry a její charakter určovaly penziony, protože obec byla oblíbeným letoviskem. Pod vodou, která r. 1960 stoupla o 20 metrů, zmizel i pozoruhodný železniční most z r. 1889.
Amatérské filmy ze života v oblíbeném letovisku Červená nad Vltavou - osud Červenského kostelíku Ruffa ecclesia - Začátek Červenských proudů. V 33. dílu Vltavy v obrazech se ještě jednou vrátíme do Červené nad Vltavou, resp. do toho, co z ní zbylo. Především uvidíme záchranu historické památky - kostelíka sv. Bartoloměje, který byl v Červené postaven již roku 1190. Roku 1960 byl rozebrán na jednotlivé bloky, přestěhován asi o 200 metrů výše, znovu sestaven a zrestaurován. Postup prací byl zachycen na filmový pás.
Několik plaveb romantickými i obávanými Červenskými proudy, jak je natočili filmoví amatéři P. Reis, Vl. Kubík, K. Trázník a T. Šaur. Na konci proudů bylo tábořiště a hospoda U Lávičky. V 34. pokračování cyklu Vltava v obrazech se podíváme k jednomu z nejhezčích zmizelých úseků Vltavy - Červeným proudům. Dílo zkázy tak trochu započalo už r. 1910, kdy kvůli bezpečnější voroplavbě bylo vyhozeno dynamitem mnoho balvanů. Ovšem proudy zůstaly nadále dravé a byly velkým lákadlem pro vodáky. V tomto vydání uvidíme amatérské i profesionální snímky pořízené v letech 1938-1957. Roku 1960 Červenské proudy pohltila hladina orlické přehrady.
Dnes popojedeme z vodácké hospody U Lávičky pod Červenskými proudy k hradu Zvíkov a budeme sledovat í jeho okolí, které je od r. 1960 pod vodou. Zvíkov totiž stojí na soutoku Vltavy s Otavou. Než zde vzniklo umělé jezero, v létě 1953 mladí slovenští studenti FAMU Bruno Šefranka a Vladimír Ješina zde natočili krátký film, který se nikdy veřejně nepromítal. Se svými studenty sem tehdy zavítal profesor krajinářské školy Otakar Nejedlý, aby společně zvěčnili nádhernou krajinu.
Pohledy na Otavu, kterou rovněž zasáhlo vzdutí orlické nádže. Vzpomínka na mlýny Hering, Cais, Tlučka, Smetiprach, Jistec a na Smrtovu plaveckou hospůdku pod Zvíkovem. Hrad Zvíkov stával vysoko nad soutokem Vltavy s Otavou. Orlická přehrada r. 1960 zvedla hladiny obou řek a my se dnes podíváme, co voda přikryla na Otavě v délce dvaceti kilometrů. Bylo to například sedm mlýnů, řada pensionů, hostinců a oblíbených výletních míst. Jedno z nich amatérsky natočil v létě 1941 kapelník a zpěvák R. A. Dvorský. Uvidíme také ukázky z několika hraných filmů, jejichž autoři zde nacházeli atraktivní exteriéry. R. 1963 byl uveden do provozu technicky pozoruhodný most přes Otavu, stavěný metodou tzv. letmé betonáže, tj. bez lešení.
Barevný dokumentární film "Plavali plavci" (1959, režie Zdeněk Kopáč) vypráví o vorařích na otavě a Vltavě, jejichž starobylé řemeslo zaniklo současně s napuštěním orlické přehrady. V tomto vydání Hledání ztraceného času uvede Karel Čáslavský dokumentární film Zdeňka Kopáče Plavali plavci z roku 1959. Diváci v něm uvidí část staré Vltavy a jejího povodí pod Zvíkovem a Orlíkem, ale zároveň i kácení stromů v místech, která zaplaví plnící se Orlická přehrada.
V dnešním putování po Vltavě a jejím povodí zavede Karel Čáslavský diváky k Otavě, která se pod Zvíkovem do Vltavy vlévá. V záběrech, natočených ve velkém časovém rozpětí, navštíví staré jezy a vyhlášené hospody, zejména tu, kde se starala o hosty - především voraře - rodina Smrtů, a zúčastní se natáčení filmu Plavecký mariáš, které zde proběhlo v roce 1952. K tomu Karel Čáslavský přidá cestu po Vltavě od Zvíkova ke Žďákovu a diváci budou mít možnost srovnat idylická místa na "staré řece" se stavem, který na Vltavě vznikl po napuštění Orlické přehrady v roce 1960.
V tomto dílu Vltavy v obrazech uvede Karel Čáslavský krátký film, který v době svého vzniku v roce 1961 nebyl určen k veřejnému promítání. Jmenuje se "Stavba Žďákovského mostu" a zabývá se montáží pomocných věží, nutných pro pozdější přemostění vltavského údolí silničním ocelovým mostem. Další fáze stavby mostu zachytily zpravodajské šoty z let 1965-1967 a diváci v nich uvidí např. záběry dokončovaného mostního oblouku a statické zkoušky, kterých se účastnila vozidla o celkové váze 52 tun.
Demontáž podpůrných pilířů žďákovského mostu, bývalá osada Žďákov, plavba k Orlíku. Ve svém putování po Vltavě nás Karel Čáslavský i tentokrát zavede k bývalé osadě Žďákov, kde vznikl pozoruhodný most, postavený bez lešení, jen s použitím 2 podpůrných věží. Uvidíme demontáž těchto konstrukcí, kterou provádělo železniční vojsko. Potom se podíváme, jak se stavěla mostovka a vozovka, budeme sledovat zatěžkávací zkoušku mostu a staneme se účastníky slavnostního otevření této unikátní technické stavby 27. dubna 1967. Ještě dříve, než Orlická přehrada zatopila území okolo Žďákova, pracovaly na Vltavě schwanzerbergská pila (která získávala dřevo nejen po vodě, ale i po úzkokolejné dráze) a mlýny (Panský a Ezrův), a návštěvníkům sloužila Pavlíčkova restaurace. Historie Žďákova začala ve 13. století a skončila v roce 1960, kdy trosky obce zmizely pod hladinou jezera.
Televizní snímky na téma "stavba orlické přehrady". Přehrada pod Orlíkem se začala stavět v roce 1955. Od samého začátku stavbu sledovaly kamery dokumentaristů. Karel Čáslavský v tomto dílu Vltavy v obrazech zavede diváky k řece, po níž vyplouvají poslední vory a na jejíž břehy se začínají stěhovat stroje, aby upravily terén pro budoucí vodní dílo. Na záběrech z tehdejších týdeníků a krátkých filmů uvidíme nejen, jak stavba postupovala ve všech ročních obdobích, ale - mimo jiné - i montáž Kaplanovy turbíny a začátek napouštění přehradního jezera v roce 1960.
V dalším díle cyklu Vltava v obrazech si v úvodu na fotografiích a filmových záběrech připomeneme, že zámek Orlík stával kdysi vysoko na skále a že údolí pod ním bylo vskutku kouzelné. Pak se po proudu řeky vydáme kolem hájenky Vilemína do míst, kde bývaly obce Velký Vír a Radava. Voda tady vzala nejen Peckův penzion, Vávrův hostinec a plaveckou hospodu na Políčku, ale i všechna hospodářská stavení a chalupy vorařů, lesních dělníků a kameníků.
Putování po staré řece nás zavede tentokrát do obce Podskalí, známé především kamenolomem na jejím začátku a velkým Kuchařovým mlýnem na jejím konci. Propustí u mlýna proplouvaly vory, šífy i lodi vodáků nejen z Vltavy, ale také z Lužnice, Otavy, Nežárky a dalších řek. V závěru pořadu se objeví ještě samota Návoz a mlýn Korce.
Minule jsme navštívili povltavské Podskalí a Korce, v tomto pokračování cyklu zavzpomínáme na zmizelou vesničku, jejíž obyvatelé měli po celý život před očima malebný vrch, zvaný Bořím. Ta vesnička na levém břehu, čtyřiapadesát popisných čísel a něco kolem tří set obyvatel, byla rovněž malebná. Jmenovala se Těchnice, ale všichni místní i přespolní jí neříkali jinak, než „Technyč“... V letech 1957 až 1960 spěla „Technyč“, stejně jako všechny obce v okolí, postupně k zániku. Lidé se stěhovali do nových obydlí, jejich původní chalupy byly demolovány a vše, co by se později mohlo objevit na hladině, muselo být buď odvezeno nebo spáleno. Mezi ruinami se často pohyboval pan František Štolba z nedalekých Bohostic a kamerou „osmičkou“ zaznamenával smutné svědectví o zániku vesničky. Úředně byla obec zrušena v květnu 1957. Mezi ruinami stál až do poslední chvíle gotický kostelík sv. Štěpána... Jak uvidíte v závěru pořadu, do jisté míry stojí na svém místě dodnes.
Zbenické a Orlické Zlákovice, poslední obce nad přehradou. Naše putování místy, které zatopily vody orlického jezera, je téměř u konce. Už nás čekají pouze dvě vesničky, jedna menší než druhá... Jmenovaly se Zbenické a Orlické Zlákovice. Zbenické Zlákovice – to bylo celkem třináct popisných čísel a něco kolem šedesáti obyvatel. Centrem veškerého dění v osadě byl hostinec Hynka Mezery, kde se nejen pilo, zpívalo, tancovalo a vyprávělo, ale často i rokovalo o věcech obecních. Asi největší v obci byla usedlost Václava Mezery, který stěhování do nového domova odkládal do posledního možného okamžiku, tedy do konce září 1960. Za vodou byly druhé Zlákovice, Orlické. Obec, poprvé zmiňovaná už v roce 1336, byla poměrně velká. Do zátopy šlo 62 domů... a stěhovalo se přes 300 obyvatel. Na konci obou obcí, prakticky u dnešní přehrady byly dva mlýny, spojené jezem ve tvaru písmene V. Na konci Orlických Zlákovic to byl mlýn Bláhov, naproti mlýn Vlachý. Poklid, jaký si u takových klapajících mlýnů představujeme, skončil v roce 1954. Jen kousek od obou mlýnů začaly rachotit a lomozit buldozery, sbíječky, náklaďáky, kabelové jeřáby, ozývaly se detonace. Asi po šesti letech stavebního ruchu nastalo opět ticho... Ale po mlýnech, chalupách, kapličkách, stodolách, školách a penziónech při obou březích řeky nezůstalo ani stopy.
Historie deseti let - televizní film o stavbě orlické přehrady se záběry mlýna Kořensko, obce Červená nad Vltavou, hostince U Lavičky a dalších míst, která po napuštění přehrady zmizela. „O jednom koutu naší země vám chceme vyprávět. Byla tam kouzelná řeka... a na vysoké skále hrad...“ Těmito slovy začíná dnes už zapomenutý televizní film „Historie deseti let“ (1963), ve kterém se ještě jednou vrátíme na samý začátek vzdutí orlického jezera i na samý začátek stavby přehrady, která zásadně změnila celý kraj kolem Zvíkova a Orlíku. Už před napouštěním přehradního jezera byla pobořena celá řada mlýnů, samot i celých vesnic, které si můžeme připomenout už jen na fotografiích nebo uvidět na filmovém pásu.
V našem cyklu už jsme dospěli až k Orlické přehradě a několikrát jsme si připomněli její stavbu. Pro dnešek ale necháme přehradu přehradou (i když tak úplně se jí nevyhneme) a podíváme se na 188 kilometrů dlouhý úsek řeky od Českých Budějovic až do Prahy. Od roku 1922 se tady jezdily populární vodácké maratóny – čtyři etapy, rozdělené do dvou dnů. Vodáci proplouvali nádhernými partiemi staré Vltavy, včetně Červenských a Svatojanských proudů – a pány filmaře ani jednou nenapadlo tyto závody zaznamenat na filmový pás. První snímek je až z poválečné doby, ze 17. ročníku v červnu 1949. V pořadu dále uvidíte reportáž z 26. ročníku v roce 1958 a nakonec krátký film „Vodácký maratón“ (1959), kdy se jel tento namáhavý závod naposledy.
Nový příběh staré řeky (1). Barevný dokumentární film Zdeňka Kopáče podrobně mapuje nejen stavbu orlické přehrady, ale podává také poslední svědectví o tom, jak řeka vypadala před stavbou. Jak se stavěla přehrada pod Orlíkem, jste mohli sledovat už v několika filmech i v celé řadě šotů z filmových týdeníků z let 1954 až 1961. Na toto téma existuje ještě jeden film, ze všech nejpodrobnější, nejdelší a patrně i nejlepší. Jedná se o barevný dokument Nový příběh staré řeky režiséra Zdeňka Kopáče, ve kterém je výstavba tohoto vodního díla zachycena prakticky od začátku až do konce.
Nový příběh staré řeky (2). Stavba orlické přehrady, montáž turbín v elektrárně a napuštění jezera. Záběry z filmu Nový příběh staré řeky - přehradní hráz a návazně pohled s koruny hráze po proudu. Největší přehrada na Vltavě, největší elektrárna, největší jezero v Čechách... To vše je vodní dílo Orlík. Pokud jste se dívali minule, pak dobře víte, že nás čekají další scény z filmu, který pojednává o sedmi letech výstavby tohoto mohutného díla. Dokument dokončený v roce 1962 natočil režisér Zdeněk Kopáč s kameramanem Jiřím Pipkou a dalšími spolupracovníky z Krátkého filmu.
V našem putování po řece Vltavě už jsme dospěli až k Orlické přehradě. V našem cyklu jsme viděli osady, samoty, elektrárny, hájovny, penziony, mlýny i hřbitovy, které musely ustoupit tomuto gigantickému vodnímu dílu.
Druhé ohlédnutí: kromě zajímavých amatérských filmů obsahuje tento díl také Makovcův film Voraři (1940) s pohledy na vaziště vorů u Hluboké a plavbu do pražského Podskalí. Dnes ještě zůstaneme na Orlickém jezeře. Promítneme si různé drobnosti, k jejichž uvedení nebyla dosud příležitost.
První kilometry Vltavy pod Orlickou přehradou - Solenice, Podkova, Šefrovna, osada v Struhách. V další části cyklu navštívíme místa těsně pod Orlickou přehradou: obec Solenice, tzv. Podkovu, osady Šefrovna a V struhách.
V další části cyklu uvidíme následující místa: skalní město u Velké, zaniklý Peroutkův mlýn, obec Vestec a osady Přívozec, Zrůbek a Bučily.
V další části cyklu se objeví místa, která byla citelně zasažena vznikem slapského jezera - Zvírotice, Županovice, Cholín, Oboz a ostrov Sejce.
V dalším pokračování cyklu se nejprve podíváme na ostrov Sejce, zvaný též Tajemňák, který od začátku 20. století až do svého zániku byl rájem vodních turistů a příjemným místem k táboření. Když se vodáci v neděli odpoledne vraceli domů, nejprve minuli na levém břehu Kobylníky a osadu Nouze. Naproti na pravém břehu byla malá obec Ústí, u které se do Vltavy vléval známý potok Mastník. Posledních pět kilometrů Mastníku je dnes zakryto vodami Vltavy. Na potoce byly peřeje, jezy, chatrné můstky a také několik mlýnů. Nejznámější z nich byl Borákov. Mlýn Borákov na potoce Mastník. Mlýn se třemi vodními koly, pilou a hospodářstvím zmizel po napuštění přehrady u Slap.Břehy Mastníku byly jistě romantické, ale když přišla povodeň nebo jarní dřenice a s nimi kusy ledu větší než člověk, bylo rázem po romantice.Nejstarší z celé Živohošti je kostel svatých Fabiána a Šebestiána. Původně byl románskou bazilikou, přestavěnou goticky a v roce 1860 upravenou v pseudorománském slohu.Celkový pohled na Živohošť. Většina zástavby na levém břehu (až na kostel) byla zatopena, níže položené domy na pravém břehu rovněž. Trampové na Sejcích, mlýn Borákov na Mastníku, Ústí... a také historický úvod filmu "Příběh staré řeky". Na Vltavě následuje na obou březích Živohošť, se kterou se v dalších minutách pořadu seznámíme podrobněji. Od Živohošti je to už jen 10,5 kilometru ke Slapské přehradě. Vypravíme se k ní až příště, v závěru tohoto pořadu vám promítneme historický úvod ke slavnému Lehovcovu filmu „Příběh staré řeky“, ve kterém na archivních záběrech uvidíte mnohá místa, která nás teprve čekají – například Moráň, Ždáň, Královskou a především Svatojanské proudy.
"Příběh staré řeky" (1954-1956) - film režiséra Jiřího Lehovce o stavbě slapské přehrady. V závěru minulého pořadu jsme uvedli „historickou“ část Lehovcova filmu „Příběh staré řeky“ – a tentokrát nás čeká samotný film, který tehdy byl promítán s ohromným ohlasem, mimo jiné i kvůli sugestivnímu zachycení velké vody, která Vltavu neočekávaně postihla v červenci 1954. Film sleduje stavbu slapské přehrady od jejího zahájení v roce 1949 až do jejího dokončení a napuštění přehradního jezera.
"Kronika slapské přehrady" (1956) - jiný pohled na stavbu přehrady, který natočila režisérka Olga Růžičková. V minulém pořadu jsme vám ukázali stavbu slapské přehrady, jak ji zachytil dokumentarista Jiří Lehovec. Zatímco jeho film byl natočen pro široké využití v kinech, dokument režisérky Olgy Růžičkové "Kronika slapské přehrady" (1956), který uvidíte v tomto pořadu, byl určen spíše odborné veřejnosti. Byl tedy až do prvního uvedení v našem cyklu prakticky neznámý. Sběrný dokument sleduje stavbu přehrady podrobně od zimy 1949 do léta 1954.
Seznámení s úsekem Vltavy, který po dokončení přehrady zčásti či zcela zmizel pod hladinou slapského jezera: Živohošť, Moráň, Královská, Žďáň, hotel Záhoří. V posledních dvou pořadech jsme vám ukázali ze dvou různých pohledů stavbu slapské přehrady... a tak bychom se teď mohli vydat dál po proudu řeky. Jenže, aby to naše putování bylo jakžtakž úplné, musíme ještě absolvovat úsek od Živohošti k přehradě, který jsme právě kvůli těm filmům ze Slap tak trochu opomněli. Pod Živohoští byla Moráň, další z krásných míst středního Povltaví. Bylo to dvanáct chalup, roztroušených po obou stranách řeky, a v nich dohromady asi šedesát obyvatel. Následovala samota Povalilka a osady Královská a Ždáň, samota Babor... a nejblíže dnešní přehradě hotel Záhoří.
Svatojánské proudy - podrobné seznámení se zaniklým úsekem Vltavy mezi Slapy a Štěchovicemi. Vítejte tentokrát ve Svatojánských proudech - v přibližně osmikilometrovém úseku řeky se šesti prudkými zákrutami (třemi doprava a třemi doleva), s divokými peřejemi, strmými skalami a také několika velkými balvany, které zasahovaly hluboko do řečiště... Většina z toho už je dávno pod vodou - zůstaly jen ty zákruty, skály... a také vzpomínky na čarokrásný kout panenské přírody, jen nějakých třicet kilometrů od hlavního města. Krásu bývalých Svatojanských proudů si budeme připomínat v několika následujících pořadech. V tom dnešním, řekněme seznamovacím, pomalu poplujeme tou krajinou mezi Slapy a Štěchovicemi a tam, kde to půjde, budeme současnost porovnávat s časy dávno ztracenými.
Nejstarší filmy ze Svatojánských proudů (1912, 1918, 1927... a také neobvyklé pohledy na proudy v zimě). V další části cyklu se znovu vypravíme do dávno již zaniklých Svatojánských proudů a podíváme se na vůbec první filmy, které o nich byly natočeny. Ten nejstarší, nazvaný Svatojanské proudy, natočil kameraman Antonín Pech ze společnosti Kinofa už v roce 1912. Kratičký snímek přinesl našemu filmu první zahraniční ocenění – na fotografické a filmové výstavě ve Vídni v roce 1913 obdržel velkou zlatou medaili. Další projížďku Proudy natočili filmaři ze Slaviafilmu v roce 1919 a nazvali ji – Svatojanskými proudy. Ve skautském filmu Buď připraven (1923) je plavba Svatojánskými proudy natočena z voru, plujícího od Žďákova do Prahy. V zimě byl přístup do Svatojánských proudů velmi obtížný, proto jen málokdo je spatřil zamrzlé a zasněžené. Mladí amatérští filmaři Nedbal a Heyduk natočili na přelomu zimy a jara 1938 zajímavý krátký film Proudy v zimě, který ukazuje probouzející se přírodu a vznik ledových bariér, které pak ohrožovaly nejen Štěchovice, ale i Prahu.
"Ze soboty na neděli" - nádhera Svatojánských proudů z pohledu vodáků. Film v létě 1942, krátce před dokončením štěchovické přehrady, natočil znamenitý amtérský filmař Stanislav Olmer V dalším pokračování cyklu se znovu ocitneme v bývalých Svatojánských proudech, které se "bývalými" staly v roce 1943, když je zaplavila voda, zadržená tehdy právě dokončovanou štěchovickou přehradou. Film, který tentokrát uvidíte, natočil kameraman Stanislav Olmer v létě 1942, tedy pouhý rok před onou smutnou událostí. Velice věrně nám ukazuje, jaké byly Svatojánské proudy, co všechno poskytovaly svým obdivovatelům a "uživatelům", tedy vorařům a vodákům, a oč jsme jejich zánikem přišli.
Svatojánské proudy v hraných amatérských filmech "Ostrov Dynamit" a "Mokré opojení" (1936). V dalším pořadu o bývalých Svatojánských proudech si připomeneme dva krátké filmy, které natočili mladí amatérští filmaři Gustav Heyduk a Lubomír Nedbal. Tito mladí muži ze společnosti H.N.O. (Heyduk, Nedbal a Ostatní) natočili v letech 1936 až 1939 úctyhodné množství především vodáckých filmů – z Vltavy, ale i z dalších řek a potoků. Tato vodácko-filmařská parta měla zvláště blízko ke Svatojánským proudům, na obrovském balvanu Olšovec měla dokonce pravidelné víkendové tábořiště. Ve Svatojánských proudech, poblíž Ferdinandova sloupu, se odehrávala jejich groteska Mokré opojení, ve kterém jednu z hlavních rolí sehrál známý herec Miloš Nedbal. Druhý film Ostrov Dynamit popisuje tábornický život na Olšovci a v jeho okolí v krátkém období od sobotního podvečera do nedělního odpoledne.
Svatojánské proudy v letech 1942-1944 zachycené kamerou hudebního skladatele, textaře, fotografa a vášnivého trampa Eduarda Ingriše. V dalších pokračování cyklu se na zaniklé Svatojánské proudy podíváme očima a kamerou Eduarda Ingriše – hudebního skladatele, textaře, klavíristy, dirigenta, fotografa, filmaře a zapáleného trampa, mimo jiné. Ve stráni nad Dolním slapem měl jednoduchou chatu, ve které jej navštěvovala spousta přátel, především muzikanti a herci. V pořadu mnohé z nich uvidíte, dozvíte se ledacos zajímavého o samotném Ingrišovi a uslyšíte také několik jeho písniček.
Poslední dny Svatojánských proudů ve filmu režiséra Petra Karáska a kameramana Ferdinanda Bučiny z léta 1942. Svatojánské proudy… žádný jiný úsek staré Vltavy nebyl filmován tak často, jako sedm kilometrů řeky mezi dnešní Slapskou a Štěchovickou přehradou. V několika minulých pořadech jsme si je už prohlédli dost důkladně. Tentokrát se na ně podíváme ve filmu s výmluvým názvem Poslední dny Svatojanských proudů. Film byl natáčen v létě 1942 a jeho tvůrci, režisér Petr Karásek a především kameraman Ferdinand Bučina, zdařile zachytili mnohé z toho, co už za necelý rok mělo zmizet pod hladinou nového štěchovického jezera.
Historie plánů na vybudování přehrady nad Štěchovicemi a její stavba v letech 1937-1942. Snahy přehradit dravou Vltavu ve Svatojánských proudech a zklidnit její tok měly dlouhou historii. Na konci 19. století byla navrhována soustava nízkých jezů a krátce před první světovou válkou začalo se poprvé uvažovat o tzv. "štěchovických" přehradách. Měly stát zhruba tam, co dnešní přehradní hráze Štěchovice a Slapy. Po převratu v roce 1918 myšlenka přehrad nad Prahou znovu ožívá. Jsou navrhovány nízké stupně buď u Chuchle, Modřan, Vraného či Davle, hned několik projektů počítá s přibližně dvacet metrů vysokou přehradou u Štěchovic, kde pak po mnoha letech příprav skutečně byla postavena. Další přehrada u Slap měla podle jednoho návrhu stát na místě té dnešní, ale projekt, vypracovaný Ředitelstvím pro stavbu vodních cest ji posouval o dva kilometry zpátky proti proudu, do blízkosti Rabyně. Různých nápadů, jak spoutat Svatojanské proudy, bylo však ještě mnohem víc...
Vodní dílo Štěchovice (elektrárna a plavební komora), obec Štěchovice (loděnice, silniční most, přístaviště parníků, restaurace U parolodi). Vodní dílo Štěchovice... V minulém pořadu jsme sledovali mnohaleté úsilí o vybudování této přehrady a v závěru jsme viděli i vzácné záběry z její stavby na místě zvaném Dolní buk. O tomto vodním díle, vystavěném v letech 1937 až 1945, bude i několik prvních minut tohoto pořadu... a jeho zbytek věnujeme obci Štěchovice, vzdálené odtud sotva kilometr plavby a připomínané už na konci 13. století.
Jarní povodně na Vltavě, Berounce a Sázavě, doprovázené ledovými dřenicemi, přicházely téměř při každém jarním tání. Štěchovice, Davle i Praha jich zažily nepočítaně. Jedna z největších přišla 15. března 1940, v den prvního výročí protektorátu. Její začátek i dramatický průběh natočil pohotově na film 16 mm ing. Miloš Piskač.
Videofilm "Procházka Vltavou" (1999) - aneb co všechno je možné uvidět, když hladina řeky o pár metrů klesne... V dalším pokračování cyklu představíme film Procházka Vltavou, který byl sice natočen poměrně nedávno, ale který přesto ukazuje Vltavu, jaká nebývá běžně k vidění. Ve dnech 3. – 7. května 1999 uskutečnil podnik Povodí Vltavy mimořádnou manipulaci na vodních dílech Vrané nad Vltavou a Štěchovice, v úseku přes dvacet kilometrů dlouhém. Účelem bylo zjištění stavu betonových zdí, které jsou dlouhodobě ponořené pod vodou a dále posouzení stavu opevnění břehů. Na vodním díle Štěchovice byla hladina snížena o 6,5 metru… a na vodním díle Vrané nad Vltavou o 3 metry od maximální provozní hladiny.
Další část cyklu připomene místa mezi Štěchovicemi a Davlí.
Davle (historie města, spolek Vltavan, davelský fotograf Josef Dvořák, most "U Remagenu")... a dále Adlerův hostinec Na Libřici, železniční most u Trnové, Boudníkův hostinec. Další pořad podrobně mapuje oba břehy Vltavy mezi soutokem Vltavy se Sázavou a přehradou u Vraného nad Vltavou. Z městečka Davle si mimo jiné připomeneme historický spolek Vltavan, známého fotografa Posázaví Josefa Dvořáka, davelský ocelový most z roku 1905, natáčení filmu Most u Remagenu a výletní restauraci na Libřici. Po opuštění Davle následuje Nekvasilova cihelna v Javorce a letovisko Měchenice s populárním koupalištěm a říčními lázněmi. Dále podplujeme železniční most z roku 1897, který spojuje Skochovice s Měchenicemi. V roce 1934 před napuštěním přehrady ve Vraném musely být zvýšeny jeho kamenné pilíře o 275 centimetrů. Aby nedošlo k zastavení železniční dopravy, postavili vojáci z pardubického ženijního pluku vedle mostu dřevěné provizorium. V závěru pořadu si alespoň na fotografiích ukážeme proslulý Boudníkův hostinec Trnová či na Leznici.
Stavební stroje a další technické zařízení na stavbě vodního díla u Vraného nad Vltavou. Další část tohoto cyklu bude věnováno vodnímu dílu u Vraného nad Vltavou. Je to v pořadí už devátá a zároveň poslední stavba tzv. Vltavské kaskády, která začíná dvěma přehradami na Lipně a pokračuje vodními díly Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk nad Vltavou, Slapy a Štěchovice. Stavby všech těchto přehrad jsme vám v našem cyklu ukázali ? a tak ani Vrané nebude výjimkou. Zdymadlo u Vraného je sice až posledním článkem celé té kaskády, ale postaveno bylo jako úplně první. Měly mu původně předcházet přehrady u Štěchovic a Slap, ale velké spory o jejich technické řešení způsobily, že Vrané nakonec dostalo přednost. V letech 1931?1935 byly v říčním kilometru 71.325, postaveny dvě plavební komory, delší pro vory a nákladní čluny, kratší pro osobní parníky a sportovní lodi, dále jez o čtyřech polích, s pohyblivými železnými stavidly, na který navazuje budova průtočné elektrárny se dvěma Kaplanovými turbínami a transformační stanice. Současně byla postavena provozní budova a služební byty? a těsně pod silnicí ještě dráha pro přesun sportovních lodí. Další část tohoto cyklu bude věnováno vodnímu dílu u Vraného nad Vltavou. Je to v pořadí už devátá a zároveň poslední stavba tzv. Vltavské kaskády, která začíná dvěma přehradami na Lipně a pokračuje vodními díly Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk nad Vltavou, Slapy a Štěchovice. Stavby všech těchto přehrad jsme vám v našem cyklu ukázali – a tak ani Vrané nebude výjimkou. Zdymadlo u Vraného je sice až posledním článkem celé té kaskády, ale postaveno bylo jako úplně první. Měly mu původně předcházet přehrady u Štěchovic a Slap, ale velké spory o jejich technické řešení způsobily, že Vrané nakonec dostalo přednost. V letech 1931–1935 b
Postup stavby vodního díla u Vraného nad Vltavou v letech 1931-1935. Vodní dílo u Vraného nad Vltavou je poslední částí tzv. Vltavské kaskády. U levého břehu řeky jsou dvě plavební komory - ta delší, složená ze dvou částí, byla určena pro vory a nákladní čluny, ta kratší pro parníky a sportovní lodě. Uprostřed stavby nalézá se jez o čtyřech polích, v nichž jsou zabudována pohyblivá železná stavidla, vysoká téměř deset metrů. Jez zvedá normální hladinu řeky asi o 8 metrů a vytváří jezero, které končí až ve Štěchovicích. K jezu přiléhá strojovna elektrárny, ve které jsou dva generátory s Kaplanovými turbinami. To všechno jsme se dozvěděli už minule, když jsme se dívali na filmové záběry, pořízené při stavbě tohoto díla v letech 1930 až 1935. Tehdy jsme nahlíželi spíše do zákulisí stavby, tentokrát uvidíme, jak vodní dílo během těch pěti let postupně rostlo a mohutnělo.
President E. Beneš na návštěvě zdymadla ve Vraném nad Vltavou. Obec, papírna, jeden z posledních přívozů na Vltavě. Další díl cyklu začíná ještě na zdymadle u Vraného nad Vltavou, jehož stavbu jsme sledovali v minulých dvou pořadech. V polovině prosince 1935 začalo napouštění nádrže, v následujícím roce už bylo v plném provozu jak zdymadlo, tak i elektrárna. Bylo to úplně první dílo budoucí vltavské kaskády, napjatě očekávané - a tak už během stavby střídaly se tady desítky návštěv - novináři, ředitelé různých podniků, stavební radové z ministerstev, i samotní páni ministři. Podobné složení měla i družina, která v pondělí 24. května 1937 provázela do Vraného prezidenta Edvarda Beneše a jeho manželku Hanu. Po reportáži z této návštěvy připomeneme si ještě obce Skochovice a Vrané nad Vltavou a skončíme u historického, dosud funkčního přívozu pod bývalou papírnou ve Vraném. Další díl cyklu začíná ještě na zdymadle u Vraného nad Vltavou, jehož stavbu jsme sledovali v minulých dvou pořadech. V polovině prosince 1935 začalo napouštění nádrže, v následujícím roce už bylo v plném provozu jak zdymadlo, tak i elektrárna. Bylo to úplně první dílo budoucí vltavské kaskády, napjatě očekávané – a tak už během stavby střídaly se tady desítky návštěv – novináři, ředitelé různých podniků, stavební radové z ministerstev, i samotní páni ministři. Podobné složení měla i družina, která v pondělí 24. května 1937 provázela do Vraného prezidenta Edvarda Beneše a jeho manželku Hanu. Po reportáži z této návštěvy připomeneme si ještě obce Skochovice a Vrané nad Vltavou a skončíme u historického, dosud funkčního přívozu pod bývalou papírnou ve Vraném.
Další pokračování cyklu začíná u historického přívozu ve Vraném nad Vltavou a pokračuje přes Zbraslav k modřanskému jezu.
V pozadí Modřany s čokoládovnou RU-PA. Pohlednice z roku 1910 ze sbírky B. ŠotolyBarrandovské Terasy s parníkem Praha. Pohlednice 1935Žánrový obrázek z oblíbené branické plovárny Mlejnek, spisovně Na Mlýnku (1930)Podolskou cementárnu v dokumentárních filmech téměř nenajdete, zato v hraném filmu „Matka Kráčmerka“ (1934) ano – a velice pěkně. Po dlouhém putování od šumavských pramenů Vltavy přes Vyšší Brod, Český Krumlov, Týn nad Vltavou, Zvíkov, Orlík a Štěchovice se ocitáme na prahu matičky Prahy. Od modřanského jezu, přes Hodkovičky, Velkou a Malou Chuchli, branický "most inteligence", Branické ledárny a barrandovské Terasy se dostaneme až k podolským vápencovým lomům, několika plovárnám a velké cementárně, na jejímž místě je dnes plavecký stadion.
Minulý pořad končil v pražském Podolí, kde na místě staré cementárny je nyní plavecký stadion. V tomto pokračování uvidíme dva ostrovy - Císařskou louku a Schwarzenberský (dnes Veslařský) ostrov, dále vyšehradskou skálu s tunelem a železniční most, mimo jiné.
Staré Podskalí, spolek Vltavan, Emauzy, vodácké závody u mostu Františka Palackého, bruslaři na Vltavě, ledování u Šítkovských mlýnů. V dalším pokračování cyklu si ještě jednou připomeneme zaniklé Podskalí a podíváme se, co vše bylo kdysi možné spatřit na Vltavě mezi mosty železničním a Palackého. V závěru se objeví i záběry ze stavby nového mostu, který byl pojmenován po spisovateli Jiráskovi.
Tento díl se bude odehrávat mezi dvěma mosty - Jiráskovým a Legií. Připomeneme si vodárenskou věž a zaniklé Šítkovské mlýny, novostavbu Mánesa, malou plavební komoru, plovárnu u Žofína, Slovanský ostrov, Malostranskou vodárenskou věž, Dětský ostrov a nakonec důležitou plavební komoru u smíchovského břehu, která umožňuje i velkým lodím proplouvat Prahou oběma směry.
V tomto pořadu se nejprve podíváme na čilý ruch, který panoval ve smíchovském zdymadle od roku 1921, kdy bylo toto významné plavební zařízení uvedeno do provozu. Osobní dopravě sloužila komora jen zčásti, převážně tudy proplouvaly nákladní čluny s pískem a dalšími materiály a také vorové prameny. Sotva pár desítek metrů pod komorou se nad řekou klene další z mostů - most Legií. Při otevření v červnu 1901 byl pojmenován po císaři Františku Josefovi I., během století vystřídal těch názvů několik, byl Smetanův i 1. máje. U mostu, mezi nábřežím na pravém břehu a Střeleckým ostrovem se v zimě bruslilo, v únoru 1929 dokonce na evropské úrovni - konalo se tady totiž mistrovství v krasobruslení. Naproti na levém břehu, na rozhraní Smíchova a Malé Strany, začíná dolní plavební kanál. Vlevo ho tvoří břeh Kampy se Sovovými mlýny, napravo 420 metrů dlouhá dělící zeď. Mezi zdí a domy na pravém břehu, na Novotného lávce, je staroměstský jez s propustí. Ale o něm zase až příště...
Cesta Vltavy Prahou pokračuje... Minulý pořad zakončil V. V. Štech vyprávěním o Staroměstském jezu, v úvodu tohoto pořadu si tento šikmý jez mezi Novotného lávkou a Sovovými mlýny prohlédneme podrobněji. Vorovou propustí, která je uprostřed jezu, propluly v minulosti tisíce dlouhých vorů, z nichž mnohé mířily až do Hamburku. Jak takové nebezpečné proplutí "šlajsnou" probíhalo, přesvědčíme se na záběrech tzv. "voru 2000", jehož plavby Prahou jsme už sledovali v předchozích pořadech. Další část pořadu je věnována Karlovu mostu a jeho různým podobám, mlýnské strouze, známé pod jménem Čertovka, a nakonec Mánesovu mostu, který byl postaven v letech 1912-1914 podle návrhů Antonína Balšánka a Josefa Sakaře. Předchůdkyní tohoto mostu byla řetězová lávka pro pěší (zvaná Železná či Rudolfova), která od roku 1868 stála asi dvacet metrů dál po proudu.
Za Mánesovým mostem, u kterého končil minulý pořad, byly na levém břehu dvě plovárny - vojenská z roku 1809 a občanská z roku 1840. V letech 1905-1908 byl v sousedství občanské plovárny postaven secesní most mezi nábřežím pod Letnou a Pařížskou, tehdy Mikulášskou třídou. Délkou necelých 170 metrů je to nejkratší pražský most. Zato vyniká pozoruhodnou výzdobou - na vysokých sloupech jsou čtyři okřídlené sochy Viktorií, na pilířích jsou postavy světlonošek s pochodněmi. Pozoruhodný most navrhl architekt Jan Koula. Míjíme nábřeží Na Františku, jehož proměny stály by za samostatný pořad (kdyby byly filmy) a před námi je další most, otevřený v roce 1951. Strohý železobetonový most, na který navazuje letenský tunel, se až do nedávna jmenoval Švermův, dnes je Štefánikův. Ovšem původní Štefánikův most byl zcela jiný - na pilířích byly litinové brány v novogotickém stylu, na kterých byly upevněny šikmé řetězy a na nich zavěšen nosník, který tvořil mostovku i zábradlí. Most, otevřený v roce 1868 se až do roku 1918 jmenoval po císaři Františku Josefovi I., ale lidé mu říkali "Eliščin", protože ústil do Eliščiny (dnes Revoluční) ulice. Most byl nádherný, jenže byl stavěn pro chodce a koňské povozy a vzrůstajícímu dopravnímu ruchu přestal už na začátku 20. století vyhovovat. V roce 1940 byl uzavřen, v jeho sousedství byl postaven provizorní dřevěný most a na místě starého mostu byl za téměř deset let postaven dobře známý most Švermův. V závěru pořadu uvidíte ještě Helmovský jez, Hlávkův most a plavební komory na Štvanici.
Cyklus o Vltavě stále pokračuje... Řece sice zbývá už jen posledních padesát kilometrů, ale i ty jsou zajímavé a je na co se dívat. Postupně si připomeneme Libeňský most a most Barikádníků (oba z roku 1928), holešovický přístav a Císařský ostrov. Vpravo je původní rameno Vltavy s jezem a vorovou propustí, vlevo umělý kanál, který přivádí plavidla do zdymadla v Podbabě, vybudovaného v letech 1897-1902. Po vyplutí z plavební komory končí Císařský ostrov a plavební kanál s pravým ramenem Vltavy se opět spojují. Cesta Vltavy Prahou nenápadně, ale definitivně končí... Mineme Sedlec, Roztoky u Prahy, proplujeme plavební komorou a pak se na pravém břehu objeví obec Husinec a naproti Levý Hradec s kostelíkem sv. Klimenta. Následuje Řež, kdysi malá osada, nyní sídlo "jaderných" ústavů a pak už se ocitneme v Libčicích nad Vltavou, známých cihlářským průmyslem a také tzv. šroubárnou, založenou už v roce 1872.
V minulém pořadu jsme od západního cípu ostrova Štvanice dopluli přes Roztoky a Řež až do Libčic nad Vltavou a skončili jsme v plavební komoře v Dolánkách, pouhých 27 kilometrů od vtoku Vltavy do Labe. Na ten vtok, soutok a ve skutečnosti zánik Vltavy v tomto pořadu ještě nedojde, protože nás zdrží spousta mostů a lávek, plavební komory, jezy, elektrárny... dva zámky a několik měst. Nejprve si prohlédneme jez a novou elektrárnu Libčice-Dolany, postavenou na místě bývalé vorové propusti. Původní vodní dílo - tedy propusť, jez a zdymadlo stavělo se v rámci celkového splavnění Vltavy mezi Prahou a Mělníkem. Dokončeno bylo v roce 1901. Proplujeme plavební komorou Dolánky, mineme obec Dolany na levém břehu a po chvíli se na protějším břehu objeví Chvatěruby s barokním kostelíkem sv. Petra a Pavla a nedostavěným zámkem. Následuje železniční most na trati Kralupy nad Vltavou - Neratovice, dokončený v roce 1964 a už jsme v Kralupech. S řekou přímo souvisí železobetonový most T. G. Masaryka, který byl s velikou slávou otevřen 21. října 1928. Další zastávkou na naší cestě je na levém břehu obec Nelahozeves, s krásným renesančním zámkem z 2. poloviny 16. století, v jehož bohatě vyzdobených interiérech je mimo jiné umístěn soubor obrazů a uměleckých předmětů z roudnické lobkowiczké sbírky. Je také třeba připomenout, že v Nelahozevsi se v roce 1841 narodil hudební skladatel Antonín Dvořák. Mezi Miřejovicemi a Veltrusy nalézá se rozsáhlé vodní dílo, jehož stavba probíhala v letech 1900 až 1905. Jeho součástí je ocelový silniční most, v jehož pilířích jsou zabudovány hradící konstrukce jezu. U pravého břehu je vorová propusť, uprostřed přímo pod mostem dlouhá plavební komora, která se středními vraty dá rozdělit na dvě. Dodatečně, v letech 1925 až 1928 byla u levého břehu vybudována velká vodn
Z celého putování po Vltavě zbývá nám už jenom něco přes deset kilometrů. Tak dlouhý je úsek staré řeky mezi Vraňany a soutokem s Labem u Mělníka a přibližně stejně dlouhý je i laterální plavební kanál, který rovněž začíná ve Vraňanech a také končí v Labi. Takže Vltava vlastně v tom Labi zaniká nadvakrát. Kanálu, který umožnil splavnění Vltavy pod Prahou, je právě teď 100 let. Stavěl se v letech 1902-1905 a kromě samotného prokopání a vyzdění kanálu byl současně postaven vraňanský jez s vorovou propustí, dále osm mostů a především dvoukomorové zdymadlo u Hořína, které překonává více než osmimetrový rozdíl hladin. Na celou rozsáhlou stavbu navazovalo nebo jí časově předcházelo vybudování mnoha jezů a zdymadel, které jsme si připomněli v minulých pořadech. Kromě plavby tímto kanálem ukážeme vám v závěru tohoto definitivně posledního pořadu také letecké pohledy na starou řeku, která poklidně plyne kolem obcí Křivousy, Bukol, Lužec nad Vltavou, Kozárovice, Zálezlice, Vrbno… Srpen 2002 však právě v těchto místech ukázal, v co se to „poklidné plynutí“ může změnit.
